ČSSR-Francie-SRN - Tschechoslowakei-Frankreich-Deutschland

Über die Grenze und wieder zurück - Za hranice a zase zpět
ČSSR-Francie-SRN - Tschechoslowakei-Frankreich-Deutschland

Pan Rakušan vzpomíná na to, jak se svou ženou Lídou opustili Československo.

 

Herr Rakušan erinnert sich daran, wie er mit seiner Frau Lída die Tschechoslowakei verlassen hat.

Manžel Lídy Rakušanové, fotograf Josef Rakušan, odhaluje okolnosti společného odchodu z Československa, který vedl přes Francii do Spolkové Republiky Německo. Ačkoli původně nebyl zamýšlený jako emigrace, nakonec k ní vlivem okolností došlo...

 

Lída Rakušanovás Ehemann, der Fotograph Josef Rakušan, enthüllt die Umstände ihr gemeinsames Weggehen aus der Tschechoslowakei, das über Frankreich in die Bundesrepublik Deutschland führte. Obwohl es ursprünglich als Emigration gedacht war, wurde es letztentlich unter dem Einfluss verschiedener Umstände dazu.

Josef Rakušan

Josef Rakušan
zdroj: http://czechpoint.de/kulturverein/images_fotoausstellung/fotograf_rakusan_big_2.jpg

Z pamětí Josefa Rakušana - Aus den Erinnerungen von Josef Rakušan

Gemeinsam mit Lída habe ich Tschechoslowakei 1968 wie viele andere, die mit der Invasion nicht einverstanden waren, verlassen. Zuerst dachten wir beide, dass wir unser Land nur für ein paar Monate verlassen, weswegen wir kein politisches Asyl beantragt haben. Aus Frankreich, wo wir ursprünglich waren, zogen wir nach Deutschland um. Dort haben wir endlich verstanden, dass die Situation in der Tschechoslowakei sich nicht ändern wird, und haben 1969 Asyl beantragt. Alle Deutschen waren sehr nett, freundlich und hilfsbereit. Für die RFE hat Lída erst nach neun Jahren angefangen zu arbeiten, im Jahre 1978.

S Lídou jsme opustili Československo v šedesátém-osmém jako spousta dalších lidí, kteří nesouhlasili s invazí vojsk Varšavské smlouvy a chtěli využít možnost snadnějšího vycestování, která se spolu s invazí chýlila ke konci. Myslím, že velký vliv na Lídino rozhodnutí jsem měl i já, protože jsem patřil k lidem, kteří dávali svůj odpor otevřeně najevo a ve chvíli, kdy okolo mě projížděl náklaďák, kterému stáli na korbě sověti a vystrkovali samopaly, tak jsem neměl problém svůj názor na okupanty vyjádřit tím, že jsem po nich na korbu házel kameny. Lída, kromě toho, že se jí samotné nechtělo žít s ruskými okupanty, dostala oprávněně strach o můj život, a tak jsme se dohodli, že odejdeme ze země na výjezdní doložku. Původně jsme věřili, že jde o pobyt pouze na přechodnou dobu, než se situace doma uklidní. Proto jsme se také rozhodli nežádat o politický azyl ve Francii, kam jsme zamířili jako první a původně v ní chtěli zůstat. Jednalo by se o zavření cesty zpátky domů. Lída tam dokonce v domnění, že se vrátíme, nechala svou nemocnou matku. Vzhledem k tomu, že ve Francii jsme bez uděleného azylu zůstat nemohli, jsme museli najít jinou zemi, kde budemepřebývat. Rozhodli jsme se pro Západní Německo, které v té době prožívalo slavné období rychlého růstu ekonomiky a zvyšování životní úrovně obyvatel známé jako „hospodářský zázrak“. Otevíralo se mnoho továren, které sháněly pracovní sílu, a Německo bylo rádo za každého imigranta, protože mělo nedostatek pracovní síly. Ve Frankfurtu jsme měli známé, kteří nám slíbili, že když budeme chtít, pomohou nám se ve městě usadit. Jejich nabídku jsme rádi využili. O tom, že v Německu zůstaneme, jsme měli jasno po květnu 1969, kdy politbyro Komunistické strany Československa Sovětskému svazu poděkovalo za bratrskou pomoc při potlačování kontrarevolučních sil. Tehdy si Lída otevřeně připustila to, co jsme už předtím začínali tušit oba. Že společensko-politická atmosféra v Československu se nevrátí do stavu, v jakém byla před invazí a okupanti zůstanou v naší zemi dlouhodobě nebo, jak bylo populární tehdy říkat, „až na věčné časy“. Požádali jsme tedy o politický azyl. Po jeho udělení jsme se přihlásili na kurz němčiny na Goethe-Institutu a opustili Frankfurt. Postupně jsme v rámci našeho studia střídali různá města a rozhodli se zůstat v Mnichově. Vzhledem k tomu, že pracuji, a už tehdy jsem pracoval, jako fotograf, jsme potřebovali místo s větším počtem vydavatelství, a tím pádem jsme moc na výběr neměli. Kromě Mnichova se mohlo jednat ještě o Západní Berlín anebo Hamburg, ale Západní Berlín nepřipadal v úvahu pro svou polohu, stal by se novým vězením. Lída si sice pohrávala s myšlenkou života u moře, ale nakonec jsme se rozhodli pro Mnichov, který je Československu geograficky i kulturně bližší, už jenom tím, že se tam vaří dobré pivo. Je to krásné město a oba dva nás mile překvapilo. Čekali jsme, nebo teda hlavně Lída, která na během volnějších šedesátých let četla tvorbu Güntera Grasse – já si Německo nijak zvlášť nepředstavoval – že se jedná o ošklivou špinavou průmyslovou zónu ve stylu Severní Porýní-Vestfálsko, tím spíše, pokud jde o město, ale skutečnost byla jiná. Navíc se nám velice líbil způsob, jakým se k nám Němci chovali, byli velice přívětiví, otevření a ochotní pomoci, hlavně Lída byla tímto přístupem unešená. K práci, která Lídu nejvíce proslavila, redaktorské činnosti ve Svobodné Evropě, se dostala až devět let od našeho příchodu do Mnichova, v roce 1978, předtím s nimi několik let spolupracovala jako externistka, čehož dosáhla svými kontakty s dalšími českými emigranty a předchozí novinářskou činností, k té se dostala vlastně přese mě, začínala na popiscích k mým fotografiím. Předtím studovala slavistiku a germanistiku a poté nějaký čas pracovala jako tlumočnice a překladatelka. To se ovšem rozhodla vyměnit za tvůrčí činnost a dnes víme, že udělala správně.

manželé Rakušanovi - das Ehepaar Rakušan

manželé Rakušanovi - das Ehepaar Rakušan
zdroj: http://old.xantypa.cz/data/pictures_items/det_969.jpg